fbpx
1. část: Proč a jak se (na)učit cizí jazyky?

1. část: Proč a jak se (na)učit cizí jazyky?

Můj příběh a motivace

Přemýšlela jsem, jaký článek bude následovat po mém návratu z Brazílie. Nebojte, i své zkušenosti a zážitky z této cesty budu sdílet (točila jsem také videa a spousta fotek ještě čeká na roztřídění) – dokonce jsem se rozepsala tak moc, že jsem se rozhodla udělat z těchto zápisků „počítačovou knihu“ tedy ebook. Ten bude doplněný o fotografie a možná přihodím i pár ilustrací  – vše brzy ke stáhnutí na mém blogu.

A téma, které jsem si vybrala pro tento článek jsou cizí jazyky. Předem prozradím, že nejsem člověk, který by jazyků uměl mnoho nebo měl pro jazyky od mládí talent. Ale tímto článkem vás chci inspirovat a ukázat, že to o žádném talentu není. A přidám také tipy na „zasvěcenější“, kteří levou zadní zvládají sedm, deset nebo i více jazyků a ukážou vám, že na tom možná není nic tak složitého, jak nám celé mládí tvrdili ve školách…

Cizí jazyky jsou těžké…

Ano, žádný učený z nebe nespadl, ale rozhodně učení nového jazyka nemusí zabrat celé naše mládí.

Můj jazykový příběh

Můj příběh není rozhodně ojedinělý – na základce a na gymplu jsem se šprtala anglické slovíčka nazpaměť, znala jsem různé typy časů včetně předbudoucího. Vždy měla velmi dobré známky a tak jsem falešně nabyla dojmu, že umím mluvit anglicky. Jakpak by ne, vždyť jsem se ájinu drtila už od čtvrté třídy! Jaké bylo mé vystřízlivění a velmi hořký pocit, když jsem se po škole poprvé s kamarádkami podívala do ciziny. Jely jsme ve třech na Rainbow* a já najednou zjistila, že anglicky neumím ani kváknout.

Jak je to možné, vždyť jsem byla premiantka!? To vystřízlivění bylo až příliš rychlé – možná znám gramatickou teorii předbudoucího a předminulého času, ale nejsem schopna jednoduše mluvit. Ano, v hodinách konverzace jsem se hezky naučila mluvit o předem připravených tématech s českým učitelem. Slovíčka jsem se sice vždycky nabiflovala, ale po písemce jsem je zase úspěšně vypustila ze své paměti. Navíc tyto slovíčka byla často vytržená z kontextu a já pořádně ani nevěděla, jak bych to či ono slovo v praxi použila (tak proč by má hlava měla takové slovíčko přechovávat? A tak ho s klidným svědomím vypustila druhým uchem zase ven).

Že je vám tenhle příběh povědomý?
Ano, je mi jasné, že takový příběh neprožívám pouze já…

Motivace

Na setkání v Portugalsku, tedy zhruba před sedmi lety, se mi líbil jeden kluk, avšak kvůli jazykové bariéře jsem mu nebyla schopna říct vůbec nic. A to mě děsně naštvalo. Řekla jsem si, že takhle to dál nejde a po svém příjezdu jsem se v Praze přihlásila na jazykový kurz. Bohužel hodina a půl angličtiny od sedmi večera po celodenní práci nebyl úplně ten nejlepší nápad. A tak mé nadšení brzy vystřídala únava a přednost dostal odpočinek. Nějaký kluk mi byl už tehdy ukradený a v práci jsem angličtinu nepotřebovala – a tak klesla i motivace se jí učit.

Za určitý čas jsem ale vystřídala práci, kde se znalost angličtiny stala velmi důležitou a navíc mi osud do cesty přihrál přítele Francouze. Začátky byly velmi veselé – naše úroveň byla stejná (bídná) a já si navíc musela domýšlet, že „[oum]“ je vlastně home  a „[aus]“ hause. Francouzi totiž ve svém jazyce „h“ nevyslovují a tak toto pravidlo často aplikují i do dalších jazyků. Ostatně je velmi vtipné v tomto ohledu pozorovat i jiné národnosti, jak angličtinu po svém proměňují – a nedělejme si plané naděje, děláme to i my v „české angličtině“! 😀

Mluvit, mluvit, mluvit

Bohužel si ze škol neseme vzpomínku, že pokud uděláme v anglické větě chybu, budeme pokárání či dostaneme špatnou známku. A tak se postupně v mluvení zasekáváme víc či vůči cizímu jazyku získáváme úplnou averzi. Drtíme se gramatiku, ale praktické procvičování v konverzaci chybí. Říkáme si, že začneme mluvit až dosáhneme určité úrovně či až budeme anglicky pořádně umět.

Ale co vlastně znamená „umět anglicky“?
Je důležité si uvědomit, že nejsme rodilý Angličan a tak úplně/zcela/kompletně anglicky nebudeme mluvit zřejmě nikdy. Vždyť ani Angličani neznají všechny slova. A vztáhnout si to můžeme také na češtinu: jsme Češi desítky let a čas od času nás nějaké neznámé české slovíčko stejně překvapí. Skoro každý z nás má problém s určitým gramatickým pravidlem (já například problém s psaním „s“ a „z“ na začátku některých slov – a výčet by mohl ještě pokračovat…) Možná toto uvědomění nám pomůže nebýt na sebe tak přísní…

Má kamarádka mi k tomuto tématu vyprávěla svůj zážitek: na setkání v Izraeli se bavila s jednou cizinkou a omlouvala se za svou angličtinu. Žena jí na to odpověděla: „Řekla jsi mi, co jsi mi chtěla říct? – Ano. A já ti všechno rozuměla – tak je tedy všechno v pořádku.“

Zapomínáme, že účelem konverzace je něco říct, slovně předat určité sdělení druhé osobě. A co že tam nepoužijete předminulý čas nebo že se vám tam vloudí nějaká chyba – dnes už vám za to nikdo špatnou známku nedá. Druzí lidé jsou k nám a našim chybám většinou tolerantní a největšími kritiky jsme nakonec my sami.

Zrovna včera jsem na internetu četla takovou hezkou větu: „…pokud někdo dělá chyby v cizím jazyce, nesmějme se – znamená to, že umí víc než jen svůj mateřský jazyk.“ (Nebo tak nějak ta věta zněla.)

Navíc „practise makes perfect“ a člověk se časem oťukává.
A také: když se přestaneme stresovat nějakou možnou chybičkou, více se uvolníme a mluvení nám jde mnohem lépe (jasně že uvolnění pomáhá, proto jsme po třetím čtvrtém pivu daleko lepšími „spíkry“ –  nebo si to alespoň myslíme a chyby nás už tolik netrápí).

Tady článek a můj jazykový příběh rozhodně nekončí – kvůli délce jsem jej ale rozdělila do dvou.
Chcete-li pokračovat ve čtení, můžete tady:
2. část Proč a jak se (na)učit cizí jazyky? Škola hrou a Lucie Gramelová

* Rainbow Gathering
Úžasné setkávání lidí po celé Evropě i po celém světě. Vše se odehrává v přírodě bez elektřiny a technických vymožeností. Není zde žádný program, avšak můžete se přidat k různým skupinám: cvičit jógu nebo třeba pomáhat v (polní) kuchyni – a vařit pro více než tisíc lidí je určitě velký zážitek!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *