fbpx
Jak se plní sny

Jak se plní sny

Moc ráda slýchám a také sbírám různé příběhy, jak se lidem vyplnily sny. Někdy to nebylo ovšem hned – což ovšem nevadí, splnění některých snů hold potřebuje to správné načasování. Jsou ale přání, které se plní téměř okamžitě. A věřte mi, přání a sny se mohou splnit opravdu každému, aneb jak řekl Joey z Přátel, když se mu v jednom díle zázračně „uzdravilo“ jeho křeslo: „Když máš dobré srdce a něco si opravdu moc přeješ, splní se to.“
V tomto článku si můžete přečíst mé tři oblíbené příběhy z mého života.

Dva muži – nejlépe s kytarou

Loni v létě jsme byli s přáteli sjíždět Ohři. S mou nejlepší kamarádkou Janou jsme byly tehdy obě nezadané a v jeden moment jsme prožívaly skutečně krásný moment v loďce – slunce svítilo, kolem nás poletovaly zelenomodré vážky, občas si na nás některá z nich sedla a Jana pronesla své přání:
„Dnes večer bychom mohly potkat v kempu dva muže pro nás a nejlépe kdyby měli kytaru! Já bych si tak chtěla zazpívat!“
Střih.
Je půlnoc a my se společně s Janou a přáteli vracíme do našich stanů a já si říkám, jak je možné, že se nám toto srdceryvné přání nesplnilo? Vždyť nám s Janou, když jsme spolu, se přání vždy plní. Najednou mi to došlo a dostala jsem velký záchvat smíchu. Večer totiž probíhal následujícím způsobem. Po celém dni sjíždění jsme utahaní dorazili do kempu, kde byl malý kiosek a u něj jen jeden podlouhlý stůl. Tam už seděli dva postarší muži, oba měli tak přes šedesát. První mohl společně se svou postelí vážit tak padesát kilo a ten druhý byl značně prošedivělý. Ale co, společníci to byli veselí – celou partu totiž bavili historkami ze svého života. Asi po hodině společné konverzace ke stolu dorazil mladík, jestli někdo z nás umí vyměnit strunu na kytaře a naladit ji. Jeden z chlapíků se přihlásil, že on to zvládne, protože má i svou vlastní kapelu. A tak vyměnil strunu, naladil kytaru a pořádně hrábnul do strun. Hrál různé odrhovačky a trampské písně.
Takže jaképak copak – zadání znělo jasně, dva muži nejlépe s kytarou.
Takže mission complete, no ne?
(Dobře si rozmyslete, co si přejete, protože na pozdější reklamace nebude brán zřetel.)

Zpěvák a příboj

Je tomu zhruba pět šest let, co jsem viděla na internetu video, které mě úplně dostalo. Muž s flétnou stojí na skále, o kterou se rozráží vodní příboj a on klidně stojí a hraje na flétnu. Úplně mě to chytlo za srdce a bylo to snad poprvé, co jsem zahořela touhou setkat se naživo s nějakým zpěvákem. Jen co mě to napadlo, jsem se v duchu ušklíbla a řekla si jaký je to nesmysl – vždyť žije přes půl planety. A tak jsem tohle přání zametla pod koberec. O čtyři roky později mi má kamarádka říká, že má volný lístek na jeden koncert a jestli nechci jít. Sice se mi to úplně nehodilo, ale řekla jsem si, že půjdu. Koncert byl překrásný a já byla šťastná, že jsem se nakonec rozhodla jít. Až po skončení koncertu mi to všechno začalo docházet. To když jsem ve foyer potkala sobě známou tvář.
„Vždyť to je ten z toho příboje!“
Sebrala jsem odvahu, vykročila za ním a požádala o fotku. Tu mám dodnes nalepenou na své nástěnce, aby mi připomínala, že VŠECHNA naše přání se mohou splnit.
Někdy to ovšem zabere trochu času.

Socha

A do třetice přidám ještě historku z letošního léta. Vystupují v ní stejné postavy jako v té první historce: já, Jana a Ohře. Právě při minulém sjíždění Ohře jsme se zastavovali v jedné restauraci u řeky. U té stála krásná socha. Moc se mi líbila, ale nepřišlo mi důležité se s ní vyfotit. Zkrátka jsem na toto své přání nedbala, neboť mi nepřišlo nijak zvlášť významné. A tak mne překvapilo, že jsem si na ni v průběhu roku několikrát vzpomněla a těšila se, až se Ohři znovu vydáme sjíždět. Bohužel vlivem různých okolností se sjíždění Ohře letos nekonalo. Ale léto bylo i tak pestré a my toho hodně zažili. Když jsme se z jednoho festivalu právě s Janou vracely, stalo se, že nám špatně navazovaly spoje a my musely v Karlových Varech hodinu čekat. Přátelé, se kterými jsme se seznámili ve vlaku, nás dovedli do své klubovny, kde každou neděli vařili kotel polévky pro lidi bez domova. Už když jsme se tam blížili mi bylo toto místo povědomé. Nakonec jsme se rozhodly tuto polévku odmítnout a jít se najíst do klasické restaurace.
Hned vedle této klubovny restaurace byla a vedle ní – povědomá socha.

A jak originálně se přání vyplnilo vám?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *