fbpx
Kdo jsem?

Kdo jsem?

Veronika Lančaričová

Jsem milovnice přírody – české, ale také té brazilské.
TVOŘÍM svůj svět.

A kdo jsem já?

Úplně obyčejná žena. Ano, tak jak jsem psala v úvodu – obyčejná žena, která je svou jedinečností a autentičností v podstatě neobyčejná…

Jednoho dne jsem zjistila, že můj styl života má své vlastní jméno, i když jsem si do té doby myslela, že se nikdy do žádné kolonky nevejdu – a hle, objevil se Boho styl! Neumím se držet předpisů a proto si tento Boho styl vykládám a žiju po svém – ale takhle se to přeci má, že?
Boho pro mě vystihuje vše podstatné, co je nebo co bylo v mém životě: hippie, život v maringotce, láska k přírodě, něco víc nad námi – tedy Bůh nebo snad Bohyně?

„Bydlela jsem v maringotce, ještě když to nebylo trendy – byla jsem hippie, když ještě žádný Boho styl nefrčel.“

Baví mne život.
Baví mě živit se tím, co miluji.
Baví mě psát a být kreativní.
Baví mne inspirovat, potkávat se s lidmi a vzájemně se inspirovat.
Baví mne inspirovat k životu.
Baví mě jít do hloubky.

Nechci lidem říkat, jak mají žít – chci je inspirovat k tomu, aby si na ten svůj „správný způsob“ přišli sami.“

Příroda je pro mě „nejvíc Boho“

Již od malička jsem měla úzký vztah k přírodě. Vyrůstala jsem na malé vesničce na farmě. Když jsem končila gymnázium přemýšlela jsem, co dál. Namísto toho, abych se připravovala na maturitu, jsem si představovala svůj budoucí život, co mne čeká a nemine.
To snad navždy budu přikovaná sedět v kanceláři od rána do večera – od pondělí do pátku?
Čeká mne jen toto?
Budu muset vydělávat peníze, abych mohla splácet hypotéky a půjčky za něco, co nám reklamy předkládají jako nezbytné pro náš život?
Z těch představ se mi dělalo úzko…

Říkala jsem si, tady musí být něco víc.
Můj život musí být něčím víc.
Něco, co by mi osobně dávalo větší smysl.
A taky že jo…

Netrvalo dlouho a seznámila jsem se s pojmy jako je rodový statek či permakultura – trvale udržitelný způsob žití a pěstování. Nadchla jsem a našla jsem to, co mému životu dalo onen větší smysl. Hodila jsem všechny jistoty a naučené postupy za hlavu, odešla z vysoké školy a přestěhovala se na samotu u lesa. Do divoké přírody, do maringotky bez elektřiny a bez všech těch vymožeností, bez kterých se dnes už prý neobejdeme…

Zpomalila jsem a každý den jsem mohla naplno vnímat, jak se příroda v rámci svých cyklů proměňuje a jaké to je žít v souladu s těmito cykly. Avšak nebyly to jen samé pozitiva, byly zde také důležité zkoušky a dovednosti, kterým jsem se musela naučit. Například komunikovat se sousedy z „osady“, kteří byli v té době o poznání starší než já, nebo se naučit štípat dříví a zatopit si v kamnech.

Většinu času jsem totiž na pozemku a v maringotce žila sama, neboť můj přítel přes týden zůstával kvůli práci v Praze. Mnoho lidí z mého okolí tomuto rozhodnutí nerozumělo – vždyť na rozdíl od mých vrstevníků jsem večery netrávila na diskotékách, ale četla si u svíčky. Často se mi od okolí nedostávalo podpory a pochopení pro tento způsob života a vystoupení z tradičních kolejí. Když ale nepřicházela podpora z vnějšku, nezbývalo nic jiného než ji najít sama v sobě. A tomu jsem se také naučila.

I když jsem kvůli rozpadlému vztahu po dvou letech, tedy v mých dvaceti, z pozemku odešla, ničeho nelituji. Myslím, že nic jiného mě nemohlo tak posílit a dát tak hluboký a kvalitní základ pro život. Byla to ta nejlepší a nejdůležitější vysoká škola, kterou jsem mohla absolvovat.

Díky těm dvěma rokům strávených v maringotce bez elektřiny, se mé vnímání života převrátilo úplně naruby. A zlepšila se mi také určitá senzitivita a intuice. O tom co mi tento život v přírodě dal, co všechno jsem si uvědomila a také co jsem zažívala, si budete moct přečíst v mé chystané knize.

Bohyně v přírodě – bohyně ve mně

A od vnímání cyklů v přírodě byl už jen malý krok k tomu, abych začala i já vnímat skrze přírodu svou vnitřní božskou částečku…

„Boho žena je pro mne taková žena, která žije v souladu se svou vnitřní bohyní – se svou vnitřní božskou částečkou, ale také s tou vnější bohyní – tedy přírodou.“

Začaly jsme se scházet se ženami, které zde žily stejným způsobem života.
Začaly jsme společně hovořit o různých ženských tématech.
Začaly jsme slavit svátky, které souvisí s cykly a proměnami v přírodě.

Po rozchodu s přítelem jsem musela pozemek opustit. Rozhodla jsem se pro Prahu, i když to pro mě zezačátku bylo dost těžké. Z klidu, kde se pohne sotva lístek na stromě, vám najednou pod okny jezdí tramvaje. Vzpomínám si, že první noc v Praze jsem spala sotva pár hodin. I když jsem začala žít v Praze, pořád jsem se cítila být součástí přírody a potřebovala jsem být s ní v kontaktu – chodila jsem do parků, zkrátka kamkoli, kde bylo trochu zeleně.

Kromě toho jsem navštěvovala mnoho seminářů a kurzů týkajících se různých ženských témat. Tím nejpodstatnějším, který mě nejvíce nakopnul k pozdějšímu samostatnému tvoření, byl Výcvik slovanských kněžek. Hledaly jsme a nacházely dávné tradice, které na našem území byly ještě před křesťanstvím. Učily jsme se, jak smést pavučiny zapomnění a jak se můžeme těmito zvyky v dnešní době inspirovat a obohatit tak svůj život…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *