fbpx
Se*ou mě všichni, kteří něco dělaj

Se*ou mě všichni, kteří něco dělaj

Že to máte také tak? Poznáváte se? Uklidním vás, nejste zdaleka jediní.  Já se toto téma rozhodla otevřít a trochu rozbalit, jako ta, pro kterou to bylo dlouhou dobu velmi aktuální. Nebudu tvrdit, že jsem to zvládla překonat, ale zvládla jsem udělat ty podstatné kroky a vydat se na cestu.

Není inspirace jako inspirace

Lidé nás mohou inspirovat tím, co dělají a je skvělé, že takové na své cestě potkáváme, neboť díky nim se můžeme posouvat. Ale je zde ještě jedna skupina lidí, a dovolím si tvrdit, že daleko podstatnější a to těch, kteří nás štvou nebo dokonce serou (proč nenazývat věci pravými jmény, že?), tím, co dělají. Těch důvodů, proč nás na daných lidech něco popouzí, může být mnoho. Ale často nás štve to, že dělají něco, co bychom vlastně z hloubi duše chtěli dělat také. Avšak z různých důvodů jsme se k tomu ještě neodhodlali (= nedokopali). Byli jsme moc ustrašení, líní nebo ještě stále vyčkáváme na ten správný moment: až dočtu tuhle knihu, až budu mít více času, až dokončím tento kurz nebo až absolvuji tamten seminář.

Přesně takto jsem to měla také – věřila jsem, že abych mohla začít něco dělat, musím být v daném oboru mistr světa amoleta. Pak nebylo divu, že mě naštval někdo, kdo na sebe vůbec neměl takové přehnané nároky a požadavky a rozhodl se to prostě dělat.
Pokus omyl.
Dělat chyby a učit se z nich.
Učit se po cestě.
Padat a zase vstát.
Vůbec nepotřeboval být “dokonalý a dokonale připravený”.
To je k vzteku, že?

Nasranost jako hnací motor

V knize Kraď jako umělec byla jedna zásadní pasáž a to ta, že lidé, kteří nás takhle serou jsou vlastně skvělým hnacím motorem pro naší kreativitu a tvoření. Možná si říkáte, že hněv není ta správná esence, která by při tvoření měla být přítomná. To máte pravdu. Nemám na mysli, že máte být vzteklí a zlostní při celém procesu tvoření, ale když už tento pocit máte, využijte jej. Když se totiž naštveme, nadzvedne nás to ze židle a vše se trochu urychlí. A právě takovou energii můžeme obrátit tím správným směrem a to směrem ke tvoření.
Nenadávat.
Nelitovat se.
Jen prostě jít tvořit.

To je totiž ten zásadní rozdíl mezi vámi a danými lidmi, na které jste naštvaní: neměli milion výmluv, nebáli se a nebyli líní (lemra líná je speciální druh věčně prokrastinujících lidí).

Když jsem v minulosti pozorovala někoho, kdo se věnoval tomu, co jsem chtěla dělat i já, cítila jsem se jako ukřivděné děcko.
“Ale to je moje, to mám dělat já, to byl můj nápad, který jsem měla už před 5 lety, jaktože to dělá on/ona?!”
Odpověď je jednoduchá, dělá to, protože to dělá. “Bohužel” nikdo kolem nás nepočká až se uráčíme začít či než se vymáčkneme (= usoudíme, že už jsme připraveni a můžeme tedy začít).

Neviděla bych to tak černě

Pokud jste přečetli až sem a cítíte se lehce zklíčeně, uklidním vás, neviděla bych to ještě tak černě. Vše se dá změnit a také:
i když už je zde již někdo, kdo dělá přesně to co chcete dělat i vy, můžete se do toho směle pustit také, protože “když dva dělají totéž, není to totéž”. Každý totiž do své práce vnáší svou jedinečnou a nezaměnitelnou esenci (onu vnitřní božskou částečku, o které tak ráda a často hovořím). Tím se ovšem nenechte zase ukolébat do přílišného klidu a pocitu, že to můžete ještě na chvíli odložit.
Protože: „Jednoho dne se probudíš a zjistíš, že už ti nezůstal žádný čas na to, abys dělal věci, které jsi vždy chtěl dělat, dělej je teď.“

A jak to změnit?

Nevím, co bude fungovat právě vám, ale podělím se s vámi o to, kdy nastala ta změna u mne a co funguje mně.
Pokračovat na článek: Ti, co něco dělaj, už mě tolik neserou

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *