Být jiný neznamená být špatný

Tento článek a jeho přesný obsah se mi v hlavě utváří už několik dní. Ač články a texty píšu skoro s denní pravidelností, tento pro mě není úplně snadný, neboť jde hodně hodně do hloubky a mého nitra. Z hloubky duše už nějakou dobu cítím, že toto téma je potřeba více vynášet na povrch.

Já jsem normální a ty jsi blázen

Nevím proč jsme si utvořili v naší společnosti krabici a chtě nechtě do ní chceme zapadnout. Soudíme, kdo jaký je a jestli do téhlé krabice pasuje. Možná to vychází z našeho prapůvodního nastavení, kdy být mimo společnost znamenalo nepřežít. Dnes to již není otázka přežití, ale rozhodně pro nikoho není příjemné, aby se na něj druzí dívali skrze prsty, neboť nezapadá, protože je nějaký divný a bláznivý. A tak často děláme věci trochu jinak, než je cítíme – možná jen ze strachu, abychom se stále do té krabice normálnosti ještě vešli.

Víte, ale v čem je ten vtip?
Každý jsme jiný – jedinečný. Každý má tak svou krabici, ve které se může nacházet normálnost i bláznivost. Na světě nenajdeš člověka, který by byl stejný jako ty, vnitřně ani vnějškově. Jak já ráda říkám, každý si v sobě neseme svou jedinečnou božskou částečku. Když jsem v jedné představě viděla, jak vznikají duše, viděla jsem, že ač všechny duše vznikají z toho stejného zdroje, každému byla do vínku dána jiná esence: tato duše inspiruje, tato září, tato pomáhá, tato tvoří a tak podobně…

Dnes chci psát o těch, kteří se do krabice nevešli a považujeme je za nenormální. Je to například můj strejda. Je to jeden z nejnádhernějších a vnitřně nejčistších lidí co znám a nyní prožívá období, kdy se moc trápí. A já se trápím také, neboť mi na něm moc záleží. (Samozřejmě že vím, že nikomu nepomůžeme, když se budeme trápit také – proto toto téma vynáším na povrch jako určitou formu pomoci pro něj. ) Myslím, že jedno z jeho životních trápení je také to, že ví, že je společností vnímán jako ten, který „nepatří do té správné krabice“.
Panebože, vždyť každý jsme tak trochu nenormální a blázen – chce se mi z hloubi duše vykřiknout! Pojďme se nechat vyšetřit psychiatry a vsaďte se, že nám také něco najdou (mě teda určitě!). Každý máme své strachy a bubáky ve skříni. Každý občas něco nezvládá a hroutí se.  (A často se nám o tom nechce mluvit, protože máme strach, že dostaneme tu špatnou nálepku.)

Citlivost je darem i zátěží

A protože chci, aby se o tomto tématu více mluvilo začnu sama. Každý jsme citlivý, avšak každý máme tu hranici jinak posunutou. Já sebe vnímám jako hodně citlivou, i když samozřejmě umím být i drsná a nebrat si servítky. Jsem citlivá a díky tomu se mohu skvěle naladit na ženy, se kterými pracuji a vést rituály, které mají často terapeutický přesah. Vnímám, jak se dané ženy cítí, vím co říkat a cítím co potřebují. To je ta světlá a příjemnější stránka věci. Ta odvrácená strana je ta, že se citlivých lidí vše více dotýká, více si všechno berou a daleko více je ovlivňuje co vidí a slyší. A když se nepříjemných situací sečte více, prostě to psychicky nezvládnou a prožívají nepříjemné stavy.

A i já jsem nepříjemné stavy zažila. Paralyzující stavy, kdy je celé tělo ohromeno strachem, kdy je něco tak jinak, že máte pocit, že jste se už asi dočista zbláznili. Můj stav vypadal tak, že tělo bylo paralyzované a celé se třáslo. Tohle přeci není normální, napadne mnoho lidí. Možná ne, ale zkusme o tom mluvit více, zeptejte se lidí ze svého okolí a možná vás překvapí, že to zase tak ojedinělé není. Ráda bych ale dodala, že toto není projev žádné psychické choroby, ale toho, že něčeho už na nás bylo moc a my jsme v nepohodě setrvali déle, než naše tělo zvládá a tohle je jeho způsob, jak vyrovnat přetlaky. Jasně, zeptejte se nějakého psychiatra a určitě by mi a mně podobným dal nějakou super nálepku a věděl kam nás poslat – aby se pak ale nestalo, že až to praskne, jak je to doopravdy, budeme všichni nakonec v té druhé krabici! 🙂

Za tu dobu, co se mi to stalo (bylo to vícekrát), jsem ale vysledovala hodně spojitostí toho, kdy se to děje, proč a co je potřeba udělat poté. A také vím, jak tomu předcházet. Ač tohle jsou návody, které fungují mě, věřím, že mnoho z toho je tak obecných, že pomohou i jiným lidem.

Spouštěčem u mne je vyčerpanost organismu, ať už po té fyzické či psychické stránce a nějaký strach. Když se strach objeví a my se tomu nepříjemnému pocitu snažíme uniknout, potlačit jej, je to daleko horší a může nás to právě ochromit a paralyzovat. Když se ale zastavíme, příjmeme to, že se bojíme, něco se v nás uvolní. Když proti strachu nebojujeme a nepopíráme jej, naopak jej přijmeme, najednou se jakoby zmenší. Vždy vnímám, že díky tomu dojde k určitému překlenutí a otevřou se nové dveře. Dveře, za kterými jsou úplně jiné pocity a možná jiný způsob vnímání. V určitém ohledu je hranice mezi nebem a peklem fakt tenká.

Co (mi) tedy pomáhá?

Výčet toho, co pomáhá je vlastně zároveň návodem na tzv. psychohygienu. Jsou to i způsoby, které mohou pomoci lidem s různými psychickými nemocemi. Obecně je ale potřeba najít, co bude fungovat pro ně.  Platí totiž, že je potřeba snížit to, co mi radost bere a naopak zvýšit to, co mi radost dává – na těle i na duši. (Nejsem lékař, abych něco ordinovala, samozřejmě se to někdy bez medikace neobejde.)

• Teplá sprcha, která tělu uleví nebo vana.
• Řízená meditace, při které se zároveň zaměřujete na dech. Dech je totiž našim nejlepším spojencem, když potřebujeme „rozdýchat“ nepříjemné stavy.
• Pozitivní hudba (což pro každého znamená něco jiného, pro mě například skladba Reverse negative to positive Ek Ong Kar).
• Rozhýbat tělo, dostat z něj pryč ten nepříjemný pocit, rychlá pomoc je třeba vytřepat to nebo vyskákat. Krásně se nám tak totiž rozproudí oběh a nepříjemné pocity (znáte dynamické meditace v pohybu od Osha, u těch se člověk skvěle vytřepe).
• Pohyb obecně, od pomalé jógy přes běh a další.
• Věřit, že to jen chvilkový stav, je to mrak, který se přežene – vše je totiž možné změnit, my tvoříme to, co prožíváme.
•  Negativní názory a strachy vyslovit nahlas a nahradit je pozitivními prohlášeními o sobě. Začít si více věřit, že všechno mohu zvládnout nebo bude vždy někdo poblíž, kdo nám pomůže a podá pomocnou ruku. Hlavně si uvědomit, že já mohu všechno ovlivnit. “Věřit a mít víru.”

V takových stavech je nejlepší zkrátka co nejvíce eliminovat vše, co nám nepříjemné stavy způsobuje a klidně si dopřávat více toho, co nám pomáhá. (Když mi kdysi nebylo dobře, klidně jsem si dávala tři řízené meditace denně apod.)

Když se ale tyto stavy přeženou, vážíme si daleko více těch zdánlivých maličkostí v našem životě a vnímáme, co má v životě skutečně smysl. Ale než řešit následky, je lepší všemu předcházet. A tak se nehoňme stále za větším a větším výkonem, aby nás to potom také nedohnalo, ale věnujme se raději důkladné psychohygieně a dopřávejme si více relaxu a dobíjejme baterky.

Závěrem

Modlím se a přeji si více pochopení pro různé lidi kolem nás.
Stavme raději mosty, které nás spojí než pevné stěny rozdělujících krabic.

A pokud jste dočetli až sem, obrovsky si toho vážím a moc děkuji. A mohu-li být tak smělá, vyšlete ještě prosím pozitivní myšlenku směrem k mému strejdovi, ať je mu brzo lépe a zároveň takto s laskavostí pošlete pozitivní přání a myšlenku směrem k dalším lidem, kteří vám přijdou na mysl, že to potřebují.