Zápisky jedné holky z maringotky: 1. díl Jak jsme k pozemku vlastně přišli

Bylo nebylo, dívka potkala chlapce, zamilovali se, přestěhovali se na samotu u lesa a žili šťastně až do smrti. Happy end. Nebo ne? Ne každý příběh či pohádka musí končit svatbou.

Někdy je i samotná cesta cílem. A tento příběh by tato dívka ráda vyprávěla. Příběh dvou let, které byly tou nejdobrodružnější cestou a vstupem do dospělosti, který je možné zažít…

Jestli v osmnácti člověk vstupuje do dospělosti, tak se mi dostalo toho nejlepšího možného učení a vysoké školy. V přírodě. Naučila jsem se hodně o životě a o lidském bytí. Ale nejvíce jsem se toho dozvěděla a naučila o sobě samé a neodmyslitelně splynula s přírodou. A tenhle jeden (ne)obyčejný příběh bych vám ráda vyprávěla…

Úvod

Příběh, který vám budu následně vyprávět, se doopravdy odehrál a to v rozmezí let 2009 až 2011. Vzpomínáte si na tuhle dobu? Tehdy jsme byli rádi, že naše mobily telefonovali, fotit ještě moc neuměli a my neměli ani ponětí, co je to nějaké selfie, nebo že bychom své každodenní zážitky měli sdílet na sociálních sítích. Jo, to byl Facebook ještě úúplně v plenkách a Instagram…?

Připravte se na super a tak trochu retro jízdu a hlavně návrat do minulosti. Nic jsem nezměnila nebo nepřibarvila, jen jsem z důvodu ochrany soukromí změnila jména všech zúčastněných a použila fotky, na kterých jsem jen já. Jediné jméno, které nebylo pozměněno bylo jméno fenky Dixie, která by proti tomu jistě nic nenamítala ani dnes…

Pod duhou, kde šedánkový kopec se vzpíná,
pasou se dvě klisny Bára a Míňa.
Požíraj‘ travičku, rozverně skotačí,
po louce zlatavé, kde i víla si zatančí.

Vedle na stromku slavík nám zazpívá,
jak je dnes krásně a že slunce se usmívá.
O kousek dále břízky se ukloní,
když z našeho záhonu jahody zavoní.

Sladké a barevné, jak večerní červánky,
když na obloze dovádí s bílými beránky.
Červánky věští, že noc už se blíží,
únava přichází, víčka se nám klíží.

Ulehnem, usneme
a necháme si zdát:
o lese, co dýchá a nádherně voní,
o studánce, co vodu jak slzy roní.
O cestě klikaté, co chodíme po ní
a o místě nádherném, co našli jsme loni.
A o čem všem ještě necháme si zdát?
O tom, že člověk člověka nejvíc má rád…

Vyprávění z podšedánkového ráje
aneb kapitola o tom, jak jsme k pozemku vlastně přišli

Je tomu rok, co jsme se seznámili s nádherným místem. Tomuto místu se říká „ Na Pískách“ nebo také „Pod Šedinou“. Ale pro mne osobně je to náš malý ráj, proto také vyprávění z pod šedánkového ráje. Je vcelku jedno jak člověk toto místo nazývá, ostatně důležitější je to, co člověk cítí, když se na tomto místě nachází. Pro mě to byla od počátku srdeční záležitost, takže na otázku jestli bych zde chtěla žít a jestli by se mi zde líbilo, jsem odpověděla ano. Neměla jsem tehdy ani ponětí, jaký koloběh se tímto „ano“ rozběhne.

I když došlo k několika okamžikům, kdy jsme váhali a zvažovali jestli to má cenu a jestli by nebylo snadnější začít žít někde jinde. Nakonec jsme ale vždy došli k závěru, že budeme žít zde. Je v tom něco více, pro mě zatím neznámá energie, která si nás k sobě přitáhla.

Čím delší čas trávím na pozemku, tím více se mi tento prostor zdá být přátelštější a vnímavější vůči nám. Nebo snad my vůči němu? Každopádně není to jen zdání – tento náš krásný dvouhektarový pozemek nám přináší mnoho hojnosti a my jej za to na oplátku zahrnujeme vnímavou péčí a hlubokou láskou…

Pojďme ale tento příběh vyprávět od začátku

Poprvé jsme toto místo navštívili někdy na jaře roku 2009. Kráčeli jsme bosí po prašné cestě a bylo nezvyklé teplo. Hned za zatáčkou jsme potkali Karla Slavíka, který zde s rodinou žil v maringotce, a za kterými jsme nyní jeli vlastně na výlet.

Na naše seznámení asi nikdy nezapomenu. Usmál se a podal mi ruku:
„Ahoj já jsem Karel.“
Bylo mi 18 – byla jsem nervózní a soustředila se, abych udělala dobrý první dojem. Do jeho slov jsem se tak zaposlouchala a aniž bych si to uvědomila, jsem nahlas řekla:
„Ahoj já jsem Karel.“
To skutečného Karla hodně rozesmálo a jen pronesl:
„Karel a Karel, to se nám to aspoň nebude plést.“
Přání splněno, udělala jsem opravdu nezapomenutelný první dojem…

Tehdy jsme ještě nevěděla, že za pár měsíců tam koupíme pozemek. Jeli jsme prostě na výlet za Kubovýma známýma. (Kuba byl můj tehdejší přítel.) Jezdil k nim již dříve, pomoct s prací anebo s konzumací úrody. A jelikož Slavíkovi obývali v celkovém počtu tří malou maringotku, ubytovali nás na sousedním pozemku, kde měli postavený improvizovaný příbytek. Ten vytvořil Karel z konstrukce větví, kterou přikryl kopřivami. Těch měli Slavíkovi na pozemku požehnaně (jo, a ještě slimáků).

Kopřivový domek, hmm, to hádám ještě na Airbnb nenabízejí! Vyspali jsme se báječně, jen kozy i ovce, které se na této louce pásly, se dost divily, co to dnes mají za spolunocležníky.

Pozemek, na který mě Karel s Kubou druhého dne zavedli, byl jeden z dalších pozemků, který Karel prodával. Ale žádný z potencionálních zájemců mu nebyl dost dobrý a tak je odmítal. Mám trochu podezření, že si pořád ve skrytu duše přál, aby jej koupil Kuba, kterého měl Karel rád.

A víme, jak to chodí, když si člověk opravdu něco moc přeje! Jak řekl Joey, v jednom z dílů seriálu Přátelé, když se mu zázračným způsobem „samo opravilo“ rozbité křeslo: „Když máš dobré srdce a něco si moc přeješ, určitě si to splní!“

A tak se i stalo, ale to už trochu předbíhám…

Procházka na pozemku nebyla žádnou procházkou růžovým sadem. Připomínala spíše prodírání džunglí plnou bodláčí, kde by se šikla kvalitní mačeta. Není divu. Před deseti lety se tu naposledy prohnal traktor, celý pozemek pooral a tenhle tankodrom tu následných deset let žil vlastním životem.

Doslova jsem tuto procházku ve svém tehdejším deníku shrnula slovy: „Terén pozemku může směle konkurovat sídlišti pro krtky!“

V příštích dvou vyprávění se můžete těšit na kapitoly:
Léto dává jahody, třešně a hlavně spoustu zážitků.
Příběh o tom, jak se dá pozemek rázem zhodnotit o 200 tisíc.


Veronika Lančaričová
Pomáhám ženám dotknout se magičnosti života a začít prožívat jeho větší hloubky. Namíchám ti na míru rituál či konzultaci. Skrze knihy a přednášky ti prozradím, jak být ve svém ženství naplněná. Ženskou energii a podporu ti zprostředkuji na akcích a kruzích. V online kurzu Magický rok ti dám návod, jak tuto magičnost vnést do každodenního života. A jak učinit z magického dne magický rok a z magického roku magický život!
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů